pondělí 25. července 2011

Film Piknik: sex nebo prachy?

Nejlíp obojí.

Místo abych ústavičně pracoval na dodělání své diplomové práce, pustil jsem si v televizi film Piknik začínal původně tento příspěvěk, když jsem ho začátkem května rozepisoval. Teď už mohu říct: i tak jsem diplomku dodělal.

Piknik podle divadelní hry mého oblíbeného Williama Inge (získal za ni Pulitzerovu cenu) natočil Ivan Passer v roce 2000. Nebylo to špatný, ale něco mi na tom přece jen vadilo.
S Ingem je to trochu problematické. U nás není příliš známý, v USA patřil svého času k nejúspěšnějším dramatikům, ale jeho tvorba bez újmy do dneška nepřežila, na rozdíl od některých her Tennessee Williamse a Eugena O´Neilla z podobné doby.
Psal trochu sentimentálně až melodramaticky. Nicméně jsem v jeho hrách vždy viděl tu podstatu, v níž naráží na základní témata, která se každého dotýkají (citové a vtažné záležitosti, problémy sexuálního/intimního rázu, stárnutí apod.) a to poměrně trefně.

Piknik vypráví o matce a dvou dcerách, které opustil otec. Starší Madge je považována za nejkrásnější holku celého městečka ležícího kdesi na Středozápadě. Chodí s Alanem Batesem, který je synem bohatých rodičů a tudíž velmi vhodnou partií. Z dceřina nápadníka má radost především matka, která sama udělala tu chybu, že si z mnoha chlapců vybrala toho, kterého milovala, ale neměl žádnou perspektivu. Ve městě se koná letní slavnost (piknik), na nichž má být Madge korunována královnou města. Shodou okolností se tu v této době objevuje Hal Carter, Alanův přítel ze doby studií, problematický mladík se špatnou pověstí – přesně takový, jací se holkám líbí (vypozoroval jsem). Co se nestane: Madge se do něj zakouká. A jde o to, zda zvolí nejistou budoucnost a odejde s přitažlivým Halem (dle mého jde mezi nimi více o fyzickou přitažlivost než lásku, zároveň Hal pro Madge představuje dobrodružství, vzrušení, svět mimo malé městěčko) nebo zůstane a vezme si Alana, kterého nemiluje, ale znamená pro ni pohodlnou budoucnost v místě, kde se nic neděje.
Vedlejší příběh vypráví ještě o její tetě Rosemary, která je čtyřicátnicí a její přítel se stále nemůže rozhoupat, zda si ji vezme nebo ne. Až se ona na slavnosti opije, vyjede po Halovi (ten ji odmítne) a v zoufalství požádá svého Howarda sama o sňatek. Přestože Howarda až podezřele pokukuje po Madge, což Rosemary nemohla přehlídnout. 

Mám tu hru celkem rád. Konfrontuje generaci dětí a rodičů – ti starší už vědí, co by udělali jinak, ti mladší se stejně rozhodují po svém a možná udělají stejné chyby (zkušenost je nepřenosná). Kromě toho je vidět, jak se člověk (chtě nechtě) musí naučit dělat kompromisy mezi tím, co chce a co může mít. Důležitá je také neustálá přítomnost sexuálního pudu, který všechny postavy nesou a vykazují a který je v rozporu s tím, jak se konvenční středostavovská společnost tváří – jakoby sexualitou nikdo neoplýval – a když tak tou “správnou” – každý si hledí jen svých manželek a manželů, protože manželství je svaté, a nikdo netouží a není přitahován kýmkoliv jiným méně “vhodným”, natož, aby jeho chování řídili hormony a ne rozum. Něco podobného se dá říct o všech Ingeových hrách a i to je v mých očích povyšuje nad jednuduché romantické příběhy s přítomnou efektivní erotikou, v dramata, zabývající se psychologií jednotlivců, jejich sexualitou a různými patologickými projevy.   

Ovšem to, že inscenace/film podle Ingeova Pikniku může snadno sklouznout k jakési červené knihovně, hrozí. A Passerův film balancoval těsně na hraně. Postavy byly příliš jednoznačně podané (určené chováním, mluvou a vzhledem), že zde nebyl téměř žádný prostor pro divákovo samostatné uvažování nad jejich charaktery, ale i nad jednotlivými situacemi. Je to vlastně  podbízivé vůči divákům, kteří tak nemusí přemýšlet a jen se nechat vést tím, co jim tvůrci naservírují. Postavy jsou zase ukázány v takovém světle, aby diváci (promiňte ženy, ale spíš divačky) měli svého hrdinu, který je pěkný a spravedlivý, dívku, která dá přednost lásce před bohatstvím, politováníhodnou starou pannu, kterou si nakonec ten její vezme. A na světě je hezky!  Jenže mně to nestačilo a to, co bylo na podnose pod nos podáno, mi úplně nedávalo smysl. Celou dobu jsem si říkal, co že tu Madge na Halovi tak zajímá? Byl tu za padoucha, ale s dobrým srdcem. Což znamenalo, že každá negativní informace o jeho minulosti byla vzápětí vysvětlena a on očistěn (ukradl peníze otci – neukradl, otec mu je dlužil, porval se na univerzitě – protože kryl Alana, ujel s Alanovým autem – měl ho půjčené). A dialogy mezi ním a Madge se nesly v podobném duchu (vzor, velmi volně:  Hal: Nezasloužím si tě, jsem špatný! Madge: Tomu nevěřím! Hal: Dobře, nejsem zas tak špatný. Ale stejně si tě nezasloužím.) A tak zkrátka nevěřím tomu, že by holka odešla do neznáma, do nejistoty, opustila školu, rodinu, zajištěnou budoucnost, kvůli někomu, koho zná dva dny a kromě solidního vzhledu (Josh Brolin) a pár milých slov o něm nic neví. Nebo to maj holky jinak? (Jo, to když ho na Broadwayi hrával Paul Newman, dalo by se to spíš pochopit.)

Další věc: ona scéna, kdy Rosemary žádá Howarda o ruku. Oba se přitom neustále smějí (on trapně směje, ona hloupě usmívá). A situace je částečně komická (Rosemary: Vezmi si mě. Howard: Teď? Rosemary: Zítra ráno. Howard: To nejde. Musím navést zboží do obchodu.), ale na druhé straně je minimálně z Rosemaryiny pozice cítit zoufalost z promarněnosti času a neschopnosti s tím pohnout. A tady bych si představoval změnu jejího chování. Z roviny lehkého úsměvu do mnohem vypjatější a vážnější polohy. (Mimochodem, Howard se v tu chvíli nerozhodne.) 

Konec se mi líbil, i když byl též trochu plakátový. Představte si krajinu s ujíždějícím nákladním vlakem a autobusem (greyhoundem) vedle sebe. Aspoň to nepůsobilo jako kulisa, ale jako skutečný kus země amerického Středozápadu, kde se tráva pohybuje přirozeným vánkem a ne větrákem ve filmovém ateliéru.
K tomu zněla známá píseň Anyone Who Had A Heart, kterou u nás zpívá Marta Kubišová. Můžete si ji pustit v původním podání Dionne Warwick:

http://www.youtube.com/watch?v=qMsiGMKHJ8k&feature=related 

Tak asi takhle. Chtělo by to mnohem větší syrovost. Protože jsem se Ingem zabýval ve škole, kladl jsem si už tenkrát otázku, zda jsou jeho hry inscenovatelné i dnes (nejradši mám Tmu nahoře na schodech). Nevím, ale věřím v to. A doufám, že si to jednou v praxi potvrdím. 

A ještě vás upozorním na film Třpyt v trávě, kde hraje velmi půvabná Natalie Wood a Warren Beatty. Podle scénáře Williama Inge (dostal za něj Oscara) ho natočil Elia Kazan. Kdo má rád americkou klasiku 50. - 60. let nebude zklamán.


(Zvolil jsem záměrně bulvární titulek příspěvku, aby zaujal. Jestli jste dočetli až sem, zabralo to.)

sobota 30. dubna 2011

Už je to tak.

Bloguji.

Přemýšlel jsem o tom už dlouho. Akorát jsem se v úvahách vždy zasekl na tom, že vlastně nechci veřejně sdělovat své názory, myšlenky, natož pocity. Je pravda, že s touhle uzavřeností jsem to zatím daleko nedotáh, možná je na čase to změnit. K Facebooku asi nedospěju, ale s blogem to zkusím.

Může za to i Lucka, která mě k blogování dlouhodobě vyzývala. Také bude prvním návštěvníkem-čtenářem, protože je (zatím) jediná, kdo o tom ví.

Zatím nevím, jak se vyrovnám s tím, že si tu kdokoliv může o mně číst. Ne že bych byl tolik vztahovačný a myslel si, jak je to pro každého zajímavý a důležitý, ale jsem v tomhle spíš paranoický, jak o mně mnozí vědí. Takže blog bude trochu i terapie: jak říct otevřeně, co mám na srdci, bez sebecenzury, bez promýšlení, zda tohle napsat můžu a tohle ne, kdo by to měl číst, kdo ne.

Zase abych to nepřehnal... Některé články budu možná zvěřejňovat jen krátkodobě. (např. když  na mě přijde náhlé sebemrskačství, které později přehodnotím). Takové příspěvky pak označím upozorněním: Zveřejněno krátkodobě, neboť si tím kazím dobrou pověst.

Chtěl bych psát o malých všedních epizodách mých a mých přátel (typu jak jsem si opakovaně špatně rezervoval jídenku na autobus, jak s Luckou chodíme na jedno do DéDéčka, o rychlosti životního tempa a chůze Kris Vavrys, o společných úterních večírcích s kolegyní Švec, které nikdy nekončí nad ránem apod.), sem tam zmíním nějaký zážitek z kultúry, nevylučuji ani zamyšlení nad současným světem či občasné filozofické výpady.  

A doufám, že budou návštěvníci blogu živě reagovat, polemizovat, hádat se, či jen prostě souhlasit (pak stačí do komentáře napsat Souhlasím s tebou! nebo Máš pravdu! či Přesně si to vystihl! a bude vše jasné).

Tak to by pro začátek stačilo. Nebo k tomu chcete něco poznamenat?